Můj sen byl vždycky závodně plavat. Jenomže moje maminka mi říkala, že na to asi nemám budíky, protože mi máma vždycky říkala, že u nás v rodině jsou všichni takoví lidé, kteří neumějí sportovat a jsou pohybově nenadaní. Jenomže já jsem se s tím nechtěla smířit. Chci dělat nějaký sport a být v něm dobrá! Navíc ale v první a druhé třídě jsem byla hodně dobrá v tělocviku, opravdu mě bavilo se hýbat, takže mi maminka jednoho dne pořídila kolečkové brusle, které jsem si taky přála. Sice jsem je moc ze začátku nechtěla, ale řekla jsem si, proč bych to nezkusila. A stal se úplný zázrak. Vypadalo to, že jsem se na kolečkových bruslích skoro narodila.
Bruslení mi opravdu šlo. Dokonce jsem se přihlásila taky do jednoho klubu, který se zabývá právě kolečkovými bruslemi. Bylo tam mnoho dětí v mém věku, které jezdily na kolečkových bruslích. Musím říct, že jsem byla naprosto nadšená. A už jsem si ani nevzpomněla na plavání. Sice plavu taky hodně ráda, ale ne závodně. Plavu si vždycky jenom tak, abych si odpočinula a odreagovala. Podle mě by si každý člověk měl najít takový sport, který mu pročistí tělo a mysl.
A s plaváním jsem začala závodní asi v patnácti letech, když jsem nastoupila na střední školu. Nebylo to sice nic hodně sportovního a soutěživého, plavala jsem pouze za naší střední školu. Musím říct, že se mi opravdu hodně dařilo, nejvíce ale jsem stejně zůstala u toho sportu, kterými mě bavil už od dětství. A to byly kolečkové brusle. V dnešní době se to už moc nenosí, ale myslím si, že je to škoda, protože na kolečkových bruslích si člověk krásně vytrénuje tělo a taky si odpočine. A hlavně si na jízdě na kolečkových bruslích krásně pročistí hlavu. Taky jezdíte na kolečkových bruslích nebo se bojíte? Moje sestra se například bojí, protože si moc nevěří, že by nespadla.