„Klidně tomu našemu pacholkovi jednu vražte“. To občas může učitel od některého z rodičů uslyšet, ale stále méně a stejně to udělat nemůže. Hrozil by mu vyhazov ze školy. Možnosti učitelů ve výuce jsou poněkud omezené, co se krocení divé zvěře týče. A z pedagogických škol přicházejí zcela nepřipravení absolventi, kteří se na hodinách pedagogiky dozvěděli akorát to, co dělat nemají, ale jak na žáka, který po vás pokřikuje sprostá slova, běhá po třídě a mlátí ostatní, to jim nikdo neřekl. On to totiž pořádně ani nikdo neví.
Jeden z hlavních faktorů, které v hodině prý hrají roli, je přirozená autorita učitele, kterou má vyzařovat. Vezmu-li své spolužáky z pedagogické fakulty, kteří po absolvování školy šli do státních škol různé úrovně učit, tak tu autoritu nevyzařoval ani jeden. Báli se pomalu vystoupit na hodinách s nějakým referátem před námi a ani si nechci představovat, jak to muselo pak vypadat před žáky. Však z nich také velká část po roce, i dříve odcházela do soukromé sféry. Přirozenou autoritu nikoho nenaučíte, tu musí mít v sobě, je daná výchovou a utvářením osobnosti během dospívání. Spadá do ní i řeč těla. Přímý pohled, kterým neuhýbáte, pevný stisk ruky, rovná záda, pevný krok. Člověk nemusí být zrovna Igor Hnízdo, aby ho děti respektovaly. Stačí být férový, umět uznat svoje chyby a omluvit se za ně a nesnažit se hrát si na někoho, kým nejsem. To děti velmi rychle prokouknou.
Učitelé u nás jsou pořád ještě z velké části takoví nemastní, neslaní. Nemají styl v oblékání, neumí se upravit, působí zmateně nebo arogantně. Děti na nich těžko hledají něco, čeho by si mohly vážit nebo co by mohly obdivovat. Učitelé neumějí být jim vzorem. A to je kámen úrazu.
Výjimky existují, ale je jich stále ještě málo. A pak se zdá, že jsou děti divočejší a nevychovanější než dřív. Jen už je nesvazuje takový strach a respekt jako dřív.